Jedna bláznivá středa

Tento článek se snažím dopsat už skoro týden a pořád na to není čas. Tak snad už to dneska zvládnu...

Minulá středa začala skvěle. Budík až na osm, na snídani v posteli poslední jídlo, co jsem doma našla (jogurt) a hurá na dvoje dějiny.

Celé poslední dva dny (úterý a středa) byly také spjaty s udílením čestného doktorátu prof. Michaelu Beckermanovi, velkému muzikologovi působícímu na univerzitě v USA zabývajícímu se převážně českými skladateli, jako je Dvořák, Janáček a Smetana, na jehož třech přednáškách jsme loni, co by muzikologičtí zelenáči byli. Popravdě, moc si z nich nepamatuju kromě té první, kde nám pouštěl videa, kde lítaly akrobatický letadýlka na ovládačku na nějakou Dvořákovu symfonii.

Každopádně letos jsme na té vší slávě měli zpívat s Ateneem, což by bylo fajn, kdybych v těch jedenáct neměla právě ty dějiny. Tak jsem se na koncert nahlásila s tím, že mám školu, ale že su muzikolog, tak tam možná budem. Tajně jsem ale doufala, že ne, protože neumím nazpaměť americkou hymnu, kterou jsme tam kromě české a akademické hymny a písničku Hejsa, heja měli zpívat.

Opak se stal pravdou a já se po příchodu na dějiny dozvěděla, že se budem učit jenom půl hodiny a pak se jdeme podívat do arcibiskupského paláce na Beckermana. No bezva, teď mě tam uvidí všichni ze sboru a budou se ptát, co tam dělám a jaktože nezpívám, pomyslela jsem si a samozřejmě to tak bylo. Všichni na mě házeli udivený pohledy a ptali se, kde mám jako halenku a černý společenský kalhoty. A já tam ve světlých riflích a oranžovým tričku nevěděla, jestli si mám teda sednout za spolužáky nebo ne.
Pak mě uviděl docent a řekl, že si mám dát věci do šatny a když jsem mu řekla, že nezpívám, protože su tam se třídou, řekl: "Tak budete!" A bylo rozhodnuto. Honza mně půjčil aspoň černej svetr, abych nebyla tak nápadná, schovala jsem se mezi ostatní, takže nebyly ani vidět rifle a bylo to v cajku. Jedinej háček byla už "jenom" americká hymna a to, že jsem nebyla na generálce s trubkama, takže jsem vůbec nevěděla, jak to všechno bude vypadat. Byla jsem do toho prostě vhozena s tím "a teď se snaž!" Byla to výzva, protože jsem konečně mohla spolužákům ukázat "svůj" sbor a že opravdu umím zpívat.

Trubky začaly hrát fanfáry, všichni si stoupli a uličkou začali procházet všichni ti vymódění honorabiles a mezi nimi i spectabilis a prof. Beckerman. Když se konečně usadili, začali jsme zpívat českou hymnu a v zápětí americkou. Začátek americké byl v pohodě, ale pak mně nějak došly slova, já jsem dělala, že něco zpívám a vypadala jsem u toho trochu jako kapr na suchu lapající po dechu a v tom na mě kameraman otočil kameru. Po té, co mě minul, jsem si vzpomněla na další slova. Doufám, že si toho nikdo nevšiml.

Při zpívání jsem poznala, že je jeden z trumpeťáků z filharmonie, protože jsem 14 dní zpět na koncertě stála na balkóně přímo nad ním a koukala, jak se celej koncert něčemu hrozně řehtal (asi tomu tancujícímu dirigentovi, ten byl fakt drsnej) a pokaždé, když si všiml, že se na něho dívám a přemýšlím, čemu se směje, jsem dělala jakože se na něho vůbec nedívám. Doufám, že mě tam nepoznal.

Celý dlouhý obřad probíhal v latině, takže jsme z něho hodně měli a po něm jsme si zase stoupli a během něčeho, co tam vepředu dělali (neviděla jsem tam), jsme začali zpívat Hejsa, hejsa, což je písnička veselá skoro lidová a určitě nejsem jediná, kdo si myslí, že se tam mezi ty hymny děsně nehodila. A nejen my, ale i mí spolužáci, se během písničky nevydrželi nesmát. Bylo to tak hrozný, až to bylo strašně vtipný. Ale jinak se nám písnička povedla na výbornou i přes kupu nováčků.

Na závěr měl Beckerman dlouhý vtipný proslov, po něm jsme zazpívali akademickou hymnu Gaudeamus Igitur. Za doprovodu fanfár všecka ta honóra zase odešla.

My pak už školu neměli, tak jsem se konečně mohla jít najíst. Po obědě mě Jožka přemluvil, ať se jdu k nim na žurnalistiku podívat na nejhorší předmět s názvem "společenskovědní paradigmata", co mají. Tvrdil, že tam vydržím tak maximálně 10 minut, což byla výzva. Učí to týpek, co je homosexuál a hrozně to propaguje. Za to jeho výklad je opravdu zážitek. I přes to, že je čech, nikdo mu při přednáškách nerozumí, protože jeho přednáškový slovník snad český slova neobsahuje. To, že bych po 10 minutách se znechucením odešla se nestalo, naopak jsem si vytáhla sešit a začala si psat ty nejšílenější slova a věty, co jsem kdy slyšela. Jenom já jsem za tu hodinu a půl popsala 3 stránky v A4 sešitě a to jsem ještě nestíhala, protože jsme si mezi tím stihli ještě s Jožkovou spolužačkou navzájem do sešitů kreslit karikatury, supy a poníky a náramě jsme se u toho všichni tři bavili. Opravdu nechápu, co si zapisovali ti, co si z té hodiny něco měli odnést.

Něco málo z mých poznámek:
- strukturně funkcionalistické paradigma
- reflektují jednoznačnost
- kauzálně vysvětlují jevy
- funkcionální nezbytnost celku
- pozitivita je EXPLICITNĚ zmíněna
- pokračování kontinuity celistvosti
- funkcionalistické pojetí se zabývá seberegulujícím se mechanismem
- systém je stratifikovaný
- institucionalizované role a hodnoty
- persvazivní hodnotový koncenzus
- vnitřní diversifikace
- kognitivní moment
- behaviorální organismus
- biologické determinanty
- náboženství funguje jako kohezivní

Je jich mnohem víc, ale tyhle jsou nejlepší. Popravdě nechápu, že na něho chodí tolik lidí a ještě tam vydrží tak dlouho. I když oni chudáci musí, protože to mají jako Áčko a mají jenom 2 absence. Osobně si myslím, že je to spíš nějaký druh mučení než předmět. A díky této zkušenosti můžu opět s oddychem říct, že mně vůbec nevadí, že jsem se tam na tu žurnalistiku nedostala.

Po velmi užitečné přednášce o strukturně funkcionalistických paradigmatech jsem šla konečně na chvilku dom, kde jsem vlastně nic nestihla a šla zase do školy na harmonii. Načež jsem se při dobývání do zamčené posluchárny od jedné kolegině, co tam přišla chvilku přede mnou dozvěděla, že jsou všichhni dole v kapli na Beckermanovi. Tak jsme šly taky.

Beckerman hraje se svými dvěma kamarády, které před 25 lety potkal na Karlově mostě, když tam jednou v životě hráli a pak se díky němu dostali do USA

Po přednášce jsme měli pokračovat v harmonii, ale jelikož skončila asi za 10 minut 6, rozhodla jsem se jít radši na sbor, protože ten máme od šesti. Jenže tam jsme měli s Romčou, Jožkem a Kristy další ďábelský plán. Utéct z dělenky do Jazz Tibet klubu na koncerty 2 kapel, z toho kapela jménem Bujabéza jsou Jožkovi kamarádi. Před nenápadným úprkem jsme se od docenta dozvěděli, že Beckerman prohlásil, že takhle hezky zazpívanou americkou hymnu neslyšel snad 20 let. Uf, nepoznal, že jsem to kazila! :D

Sraz jsme si dali v 18:45 a šli hledat ten klub. Hurá, našli jsme ho! První hrála Bujabéza. Jejich vlastní písničky, jsou spíš folklorní a dost mi připomínají Čechomor. Ale nejsou tak drastický. Hráli skvěle, ty rychlejší písničky některým z nás rozproudily krev natolik, že nám bylo líto, že není pod pódiem místo na tancování.
Jako druhá hrála kapela The Kouband. Jestli mají vlastní písničky nevím, ale většina těch, co hráli byla převzatá. Jejich styl je ale víc do jazzu. Jejich zpěvačka z jazzovým hlasem si pořádně zazpívala až na konci v posledních několika skladbách, což byla škoda, protože si myslím, že se mohla ukázat víc. Ke konci byli fakt skvělí a ještě přidávali. Nejvtipnější na tom bylo, že v obou těch kapelách hrál můj spolužák z loňskýho zimáku, co se mnou chodil na intonaci a pak jsem ho několikrát viděla hrát na jamu v Zóně. V Bujabéze hrál na pozoun a v The Kouband na basu. Pak jsme se dozvěděli, že v ani jedné z těch kapel už nehraje, ale jenom hostuje.
Večer jsme hlady švidrajíce zakončili koupením si smažených bramborových lupínků, který tam pořád někdo nosil a já na ně měla šílenou chuť. Byly parádní stejně jako celej ten den.

Bujabéza

The Kouband