21/52

Když jsem začala jezdit do Olomouce, prakticky nikoho jsem tam neznala, tudíž jsem ani neočekávala, že mě bude na ulici někdo zdravit. Většinou jsem chodila buď s hlavou v oblacích nebo jsem zamyšleně koukala nikam.
Pak jsem ale poznala hafo nových lidí, ať už ze školy, ze sboru, kamarády kamarádů, jejich kamarády a další nový tváře z různých akcí, večerů strávených v hospodě atakdále. Načež jsem je začala potkávat na ulici, teda spíš oni mě začali potkávat, protože já to většinou nečekala, tak jsem si jich ani nevšimla a když mě pozdravili, byla jsem tak zmatená, že mě někdo zdraví, že než jsem stačila odpovědět a uvědomit si, kdo to byl, byl už dávno pryč. Naštěstí mám ale docela dobrou paměť na xichty, takže jsem si většinou uvědomila, že jsem toho člověka už viděla a často i kde. Naneštěstí ale nemám tak dobrou paměť na jména, takže jsem pak marně přemýšlela, jak se ten člověk vlastně jmenuje. Postupně jsem si musela zvyknout na čím dál víc známých lidí potkávaných na ulici a myslím, že už jsem se docela zlepšila. Často i já jsem ta, co si všimne a pozdraví jako první. :)
Občas se mně ale stane, že mě někdo zdraví a já si vůbec nemůžu uvědomit, kdo to je, protože toho člověka ani podle obličeje neznám. A vím to jistě, jelikož se mi opravdu nestává, že bych se s někým seznamovala opilá, protože nepiju. Chodím do hospody jenom na džusy, maximálně na víno. Někteří to asi nechápou, ale to mají smůlu. :) Takže nevím, čím to je, že mě občas zdraví takoví lidi. Když vám ale po ránu po cestě do školy popřeje dlouhovlasý týpek na koloběžce krásný den i přes to, že vás nezná, tak to opravdu potěší. :)

20/52

Pokaždé když někam jdu, nedokážu se dívat jenom na zem nebo před sebe. Často se přistihnu, že s otevřenou pusou hledím vzhůru, a pak se divím, že na mě lidi divně koukají, když do něčeho vrazím, šlápnu nebo nečekám schodek. A poslední dobou se mně to děje docela často.
O to víc v Olomouci, kde je mnohem víc věcí, na který se dá koukat s hlavou do oblak. Je to starý město a v jeho centru je hodně starých krásných a zachovalých budov, který mě fascinují svým vzhledem i tím, jak si dřív lidi dávali záležet na uměleckosti a zdobnosti a jak dlouho muselo trvat, než tyto budovy postavili.
Na Olomouci z ptačího pohledu (kdo někdy byl na věži chrámu sv. Mořice, to ví) je poznat, jak se město rozvíjelo. V jeho středu historické budovy, čím víc na okraji, tím jsou stavení mladší a v dáli na obzoru paneláková sídliště. Je tu hodně velkých budov na obdiv, i těch nových a moderních a prosklených. Některé můžou fascinovat, jiné odpuzovat, můžete je odsuzovat, nebo vás mohou inspirovat. A pro to všechno stojí za to mít hlavu v oblacích.

19/52

Jednou jsem takhle v Olomouci šla po ulici a potkala jsem tam 2 holčičky. Ta menší se rozběhla za maminkou a brala to největší zkratkou. Ta větší na ni volala: "Ne přes trávník!" To mě zaujalo, protože jsem si díky tomu uvědomila, že se vlastně ve městech po trávě nechodí. Sice jsem do teď nepochopila proč, ale je to tak. My, co vyrostli v lese a na loukách, to asi nepochopíme nikdy. Naštěstí v Olomouci se to tak moc neřeší, nikdo mě tam pořádně nezná a navíc jsou tam parky, kde se po trávě může chodit i válet. Taky ráda vyhledávám zkratky. Ne že bych si cestičky vyšlapávala sama, já vlastně ani nemusím, protože tam očividně žije dost lidí s podobným smyslem pro zkratkování a vyšlapávání cestiček jako mám já, takže mně stačí je jenom najít. A k některým těm cestičkám jsem si dokázala vytvořit i citovej vztah a už nechodím jinudy.

18/52

Poprvé píšu článek na 52 na mobilu a mimo svůj domov (i mimo ten olomoucký). Jsme totiž se @Zatnaktel již tradičně na meruňkobé brigádě u @Dejv92 a @ruzovaveverka. Meruněk je málo a samozřejmě neprší. Ale hlavně, že je veselo. :)
K dalšímu olomouckému tématu přidám nezdravení lidí na ulici. Na vesnici se děti učí být zdvořilé ke starším lidem tak, že je zdraví. Je jim to vtloukáno do hlavy a když náhodou nepozdraví, je u jejich rodičů...nebo hůř...jsou jeho rodiče okamžitě pomluveni, že neumí vychovávat děti ke slušnosti a úctě starších. A pak se takové vesnické dítě dostane do většího města a najednou je mu vysvětlováno, že se ve městě lidi nezdraví. Chvíli jsem to jako malá nechápala, ale ve městě jsem se tak často neocitávala, takže jsem to nemusela řešit. Postupem času jsem to přijala a teď, když občas bývám ve městě delší dobu než na dědině, jsem si na to i celkem zvykla. Dokonce mám občas problém uvědomit si, když jsem doma, že můžu zdravit. Většinou si to ale uvědomím a pak si to zdravení i užívám. :)

17/52

Jedna z nejdřívějších věcí, kterých si všimnete, když zavítáte do Olomouce je poměrně velké množství cyklistů a také cyklostezek, které cyklisti opravdu hojně využívají. V každém parku je na silnici pruh pro cyklisty, u přechodů jsou přejezdy. 
Olomouc je ideální město pro cyklisty. Není až tak velké a je cyklistům perfektně přizpůsobené a podporuje cyklistiku.
Hodně studentů jezdí na kole do školy, na nádraží je půjčovna kol a nedávno se zde dokonce rozjel cyklistický projekt, který už funguje v několika městech České republiky. Když si zájemce zaplatí měsíční poplatek, může si pak kdekoli po městě vypůjčit speciální růžový kolo, odjet na něm a pak ho zase vrátit do jakýhokoli jinýho stojanu. Taky koloběždy jsou tu celkem běžnou výbavou každé domácnosti.
Musím řiznat, že mně kolo v Olomouci chybí, protože na něm jezdím ráda a vím, že by mně urychlilo cestování po městě. Přemýšlela jsem i o koloběžce, jenom kdybych to při cestě do školy pokaždý nemusela tahat na hradby. :)