Ivuncův kuchyňský koutek Level2 19: Dýňová polévka

Polévek není nikdy dost, a proto jsme se dneska rozhodli naučit další z nich. Koupili jsme dýni hokaido a cibuli, dál je potřeba zeleninový vývar (stačí bujón), kari, pepř, sůl, zakysaná smetana, máslo, rohlík, popř jíšku na zahuštění.
Dýně se musí rozkrojit, vydlabat se z ní dužina se semínky a okrájet vnější kůra. Na to se hodí mít po ruce silného chlapa, který se nebojí vzít do ruky nůž. =)

Pak následuje dlouhé krájení na kostičky - doporučuji ostrý nůž a taky opravdu malé kostičky - rychleji se totiž uvaří. Mezi tím se nakrájí cibule na kostičky a uvaří vývar z bujónu.

Po osmažení cibulky na oleji se do hrnce přidá dýně a chvíli se to společně smaží. Mezi tím si můžete z nakrájeného rohlíku na oleji osmažit krutony. 

Až je dýně skoro měkká, nalije se do hrnce vývar a vše se doměkka povaří. Pak se polívka buď rozmixuje tyčovým mixérem, nebo kdo nemá tyčový mixér, může jako my kostičky propasírovat skrz síto. 

Polévka se dochutí troškou kari, pepře a solí. Na zahuštění je možné použít jíšku a na zjemnění máslo.

Podáváme se zakysanou smetanou, posypeme krutony, čerstvou pažitkou a bazalkou. Je to moc dobré, musela jsem si přidat. =)

Ivuncův kuchyňský koutek Level2 18: Amerika, Itálie a zemáky

   V září jsme si dělali tematické večeře. Stačilo si vymyslet nějakou zemi a uvařit si nějakou její specialitu.

1. American night

Dostali jsme chuť na pořádný hambáče. Přípravu popisovat nebudu, protože myslím, že fotky mluví za vše. Není jenom vidět ta majonéza. Dva hamburgry na člověka byly opravdu hodně, tak jsme to dojídali ještě druhej den k snídani. Zapíjeli jsme to jako správní Amíci Coca colou a jako dezert byla višňová zmrzlina s čokoládou.

2. Notte Italiana 

Asi za dva dny jsme si vybrali Itálii. Udělali jsme si špagety, osmahli cibulku se slaninou a žampióny, přidali sýr, ozdobili petrželkou a zapili dobrým bílým vínem (teda dvěma - rulandským šedým a tramínem červeným).

Bramboračka 

Polévková mánie nás ještě neopustila, takže jsme zkoušeli i bramboračku. Podle receptu z internetů se má na oleji zpěnit cibule, přidat mouka a smažit dozlatova. Potom zalít asi 1,5l vody a uvést do varu. Přidat nakrájenou zeleninu (petržel, mrkev, brambory) a předem namočené žampiony (máme žampionovou mánii =)). Vařit do měkka, dochutit česnekem, solí, majoránkou a petrželkou.
Myslím, že to vypadá dobře ne? Chutnalo to taky tak. =)

 

Setkání absolventů UP 10.9.2016

   Vše začalo páteční zkouškou, na které jsme se v 16 h. po prázdninách s Ateneem sešli, abychom předvedli, co si pamatujeme a oživili, co jsme zapomměli. Po dvou hodinách se k nám připojil i Víťa Kružík s kapelou (basa, el. kytara, bicí). Ježci (Ezop a Brabenec a Život je jen náhoda), Lemon Tree, The Lion Sleeps Tonight, Afrika a Baba Yetu byly s bicími super, ale pak se je docent snažil nacpat i do Gula gula, ale to jsme mu naštěstí brzo vymluvili. Zato z Tutte quelle se díky bicím stala super rychlá diskoverze.

   V neděli jsme si dali v 8 sraz na konviktu, abychom se rozezpívali a převlékli do sborového. V 9 h. na Horním náměstí náš 1. výstup uvedl pan moderátor v růžových kraťasech a v ještě růžovějším tričku. Zpívali jsme Gula gula (bez bicích =)), Ježky, Tutte quelle, Hallelujah, The Lion Sleeps Tonight, Lemon Tree a Baba Yetu a mezi tím si ještě docentův syn Pavel střihl 2 sólo písničky s doprovodem Víti na Rolanda. Lidí pod pódium moc nepřišlo, ale někteří poslouchali sedíce na lavičkách kousek od radnice. Minimálně jednu fanynku jsme ale získali. Odhodila na zem kabelku, tleskala a tancovala na nás jak na festivalu. =) Po vystoupení jsme měli 3 hodiny na oběd.

   Ve 13 h. jsme měli opět sraz ve sborovém sále, abychom se ve 13:30 znova předvedli na Horním náměstí. Po fanfárách, studentské hymně Gaudeamus igitur, kterou jsme si spolu s dechy vesele zazpívali, a projevu rektora, nám na zpívání zbývalo 15 minut. Posluchačům, kteří zřejmě před naším výstupem nestačili utéct, jsme zazpívali Nearer My God To Thee (s Pavlovým sólem), Tutte quelle a Baba Yetu.

   Poté jsme měli hodinu na přesun na konvikt, převléknutí a přesun na zkoušku s Leonou Machálkovou na flóře. Akce se konala v pavilonu A a byla velká. Po zkoušce jsme měli 2 a půl hodiny čas, a tak jsme ho zabili hledáním šaten a míst, kde bychom si mohli sednout a trochu odpočnout. Napřed jsme si šli pro pivo a sedli si pod stan, kde jsme na velkých obrazovkách sledovali zahájení a pak koncert hanácké kapely, která zpívala i Daleká Šeroká.

   Když se blížila pátá hodina (čas, kdy měl začít koncert Leony), šli jsme dovnitř, převlékli se do koncertního a obsadili nerezervované stoly po pravé straně pódia. Úderem 17. hodiny vylezla Leona ze své šatny a snažila se v černých přiléhavých minišatech a v kozačkách na podpatku vylézt po rampě na pódium. Byla tam nakonec vytlačena a tak začala show ve stylu Duo Jamaha, až na to, že doprovázející byl jeden. Během jejího vystoupení za námi přišla nějaká redaktorka ze Šumperka a ptala se, jestli si nás Leona přivezla jako svůj sbor děvčat. Po té, co ji Betty vyvedla z omylu, řekla, že o nás napíše. Svůj blok zakončila Machálková skladbami z Mama Mia a po písničce Kometa nás se slovy chvály uvedla na pódium. Společně jsme zazpívali Shrekovskou verzi Hallelujah od Cohena, přičemž my zpívali refrén a vokály a ona tam kvílela kudrlinky. Za velkého potlesku jsme se odklidili z pódia.

   Poté jsme další hodinu čekali na Hradišťan. Asi čtvrt hodiny před koncertem Hradišťanu jsme si dali v parku rande s jejich klarinetistou a flétnistou, který nám konečně vysvětlil, jak budou naše 4 společné písničky probíhat. Během koncertu hradišťanu jsme takticky obešli všechny prázdné stoly a snědli štrůdly a jednohubky a vypili vody. Po jejich fantastickém výkonu jsme kolem 19:30 přišli na řadu my. Pan moderátor ČT Jakub Železný nás uvedl jako sbor pana Režného, jako bychom neměli jméno. V písničce Kamínek na dlani byly naše nástupy jasné, to se ale nedalo říct o Vstávej Haleluja a už vůbec ne o Modlitbě za vodu. Před tou Jiří Pavlica řekl: "My jsme si tady se sborem něco nacvičili, ale my to uděláme úplně jinak a schválně, jestli se přizpůsobíte." Tahle písnička byl do poslední chvíle velkou neznámou, protože začínala nekonečným bubenickým sólem, o kterém nikdo nevěděl, kdy skončí. Klarinetista nám sice slíbil, že bude ukazovat, ale i přesto musela být tato řetězová reakce klarinetista -> docent -> my opravdu rychlá, protože jsme na něho mnozí neviděli. Byli jsme proto pořád v pohotovosti. Jediná skladba, u které jsme si byli stoprocentně jistí, byla Sanctus, kterou jsme někteří zpívali už před 3 lety. A sólisti Betty a Pavel byli taky skvělí. Nakonec jsme tento koncert zvládli dobře a nenechali jsme se rozházet ani tím, že v Modlitbě za vodu nebyla část "měří nám čas" 8x, ale jenom 3x.

   Po tomto koncertě už jsme byli volní. Sice jsme byli unavení a hladoví, protože nám nedali najíst a štrůdly nám nestačily, ale mohli jsme jít domů. Po cestě jsem potkala bývalý členy Tondu s Janou, jak se baví s Pepou a v tom se k nám přimotal rektor, Pepovi říkal, že předběhl frontu na pivo a pak, že jsme zpívali skvěle a Hradišťan samozřejmě taky. Tak snad nám to k něčemu bude. =)

Foto: Maryla Chobotová

Ivuncův kuchyňský koutek Level2 17: Co se stalo za třičtvrtě roku - pokroky?

   V zimním zkouškovým jsme téměř nevařili. Jediný, co si pamatuju, byla čína a rýží, ale byla to taková ta předdělaná čína, co se jen hodí na pánev a hotovo. Na tom není co zkazit. Až na to, že jsme k ní udělali té rýže asi 2 kila a pak jsem ji musela táhnout dom.

   Přes letní semestr jsme vařit moc nestíhali, protože díky dobrým rozvrhům bylo výhodné chodit na obědy do menzy. Zato o zkouškovým se to rozjelo. Začala bych přítelovým labužnicko-gastronomickým kouskem:

Mozzarela s rajčetem
Mozzarela se nakrájí na plátky, rajče na kolečka nebo půlměsíčky, rozložené na talíři se vše pokape olivovým olejem, ochutí bazalkou a osolí (popř. opepří). Tato lehká večeře se podává s houskou a ještě větší labužníci můžou přidat i olivy.


Kuřecí nudličky s kari a rýží
Tohle úžasný jídlo jsem se toužila naučit vařit už od deváté třídy, kdy jsme se to učili ve vaření, ale já jsem si na to sama netroufla. Naštěstí teď už nejsu sama.

Dáte vařit rýži a nakrájíte na malé kousky kuřecí prsní řízky. V misce je osolíte, opepříte, přidáte kari a rozmarýn a pořádně promícháte. Na pánvi rozpustíte máslo s olejem a nudličky osmažíte.
Příprava je delší, ale konečné smažení je rychlovka. Na másle chytne maso jemnou chuť a je to šíleně dobrý!

Šunkové rolky
S tímto (často svatebním) předkrmem přišel přítel, užili jsme si s ním spoustu zábavy a ani napotřetí se nám nepovedl.
Je k němu potřeba šunka, šlehačka, křen a chřest. Ztroskotali jsme hned u chřestu, jelikož jsme ho nesehnali. Řekli jsme si, že to teda zkusíme bez něho. Zbytek jsme koupili a na šlehačku dokonce smetanu ke šlehání. Z té se nám ale při zdánlivém urychlení šlehání v mixéru podařilo utlouct máslo. První pokus se nezdařil, ale nechtěli jsme se jen tak vzdát. Obchod je blízko, tak jsme se rozhodli koupit normální šlehačku. Načež jsme po otevření zjistili, že je sladká i přesto, že na ní není o cukru ani zmínka. To už jsme byli tak zdrcení, že jsem na protest snědla všechen nastrouhanej křen i máslo z mixéru. Vzdát jsme to nechtěli, tak jsme znova koupili smetanu na šlehání a k tomu kýbl zmrzliny k té sladké šlehačce. Tentokrát jsme ji chtěli ale ušlehat ručně. Toho jsem se zhostila já a milý mohl "vesele" přistrouhat další křen. Třetí pokus už vypadal slibně, i když to vůbec nechutnalo jako originál. Bylo to sladký a sůl tomu příliš nepomohla. Navíc jsme se mezi tím nacpali ještě zmrzlinou se šlehačkou, takže na hlavní chod nakonec ani nedošlo.

Ratatouille podle kluků v akci
Před dvěma dny jsme se nechali inspirovat profíky a taky francouzskou Provence a pokusili se o ratatouille podle receptu z Kluků v akci.
Pro 3 lidi jsme použili 1 lilek, 3 různobarevný papriky, 2 rajčata, cuketu, 2-3 stroužky česneku, jarní cibulky i s natí, olivový olej, sůl a provensálské koření (směs se dá koupit). Dělali jsme to přesně podle toho receptu, akorát lilek jsme jsme zřejmě podcenili, Ten se musí smažit dlouho, aby změkl. A taky nemá moc chuť, takže osolit. Servírovali jsme to s houskou a abychom k tomu měli i trochu masa, na olivovém oleji jsme osmažili kuřecí nudličky ochucené solí pepřem a provensálským kořením. Až na ten lilek to bylo parádní a pochválila nám to i spolubydlící, která je kuchařská guru.

Ateneo vs. Juniata

   V úterý k nám do Olomouce zavítal/přijel/přiletěl smíšený koncertní sbor univerzity Juniata, kterou najdeme v Huntingdonu ve státě Pennsylvánie (USA). V šest večer začal koncert a zahajovaly jsme my. Jelikož bylo ale málo kluků, zpívaly jenom holky. Ty dvě Dvořákovy skladby Šípek a Zelenaj se zelenaj sice byly původně napsány pro ženský sbor (party pro chlapy tam dopsal Janáček), ale my to nikdy samy nezpívaly, tak nám fakt chyběli a přišlo nám to bez nich dost vykradený.
   Po nás nastoupila Juniata a jejich mohutný zvuk (oproti nám, kterých bylo pár) nás zarazil do sedadel. Představili nám průlet od renesance přes baroko až po hudbu 20. století Charlese Ivese. Ve třetí části dokonce zazpívali dvě skladby z Dvořákova cyklu V přírodě op. 63 a to  IV. Vyběhla bříza běličká a II. Večerní les rozvázal zvonky. S češtinou a všemi jejími nástrahami i šíleným textem napsaným Vítězslavem Hálkem se vypořádali opravdu skvostně. V programu měli i texty a překlady všech písní, takže jsme mohli s nadšením sledovat, zda jim je rozumět. Za tyto dvě skladby od nás sklidili bezkonkurenčně největší aplaus.
   Po koncertě jsme měli v atriu nachystaný raut, a tak jsme se tam po převlečení ze sborových šatů všichni přesunuli. Měli jsme se s nimi bavit a dost lidí to taky dělalo. Já jsem taky chtěla, ale moc to neumím a tak mám takový angličtinový blok, že se bojím vůbec začít. Asi je to špatně, ale už se mně několikrát stalo, že se mně angličtina znechutila, a tak místo toho, abych jí vyšla vstříc a prala se s ní, snažím jí nějak vyhnout. Sice se mně to nedaří, ale aspoň dělám, že ji nevidím. Což mě ale v závěru mrzelo, protože bych pak poznala a bavila se s lidmi z různých koutů světa, kde jsem nikdy nebyla a asi zřejmě nikdy nebudu. Navíc ty lidi pravděpodobně už nikdy neuvidím.
   Později se ale stalo něco, co i mě sedící opodál s talířkem s buchtou v ruce a hledící na družící se hloučky, s těmito americkými přáteli neuvěřitelně sblížilo. Zaslechla jsem zpěv z našich řad. Byla to lidovka Tancuj tancuj a to mně nedalo a přiběhla jsem se přidat. Tentokrát s námi zpívalo i pár kluků, kteří si nás přišli poslechnout a pomoct s rautem. Po odzpívání se strhl americký aplaus a po něm rychlá porada, čím nám to oplatí a spustili. Už nevím, co to bylo, důležitější je, že se strhla taková zpívací přestřelka. Každý sbor na jedné straně atria (které má navíc krásnou akustiku, která je snad i vidět) stojící proti sobě a předvádějící svoji sílu svým zpěvem. Připomnělo mně to maorský válečný tanec Hakka, který vždycky předvádí All Blacks v rugby, jenom my místo tancování zpívali.
   Po několika písních se Američani pomalu sbalili, rozloučili a odcházeli. Nechtěli jsme je ale jenom tak nechat odejít, a tak jsem spustili naši hitovku Nearer My Got To Thee perfektně hodící se do prostory atria. Sice jsme se bez docentova dirigování v úžasném 7/8 rytmu několikrát rozešli, ale zato jsme měli Kuby, který si nadšeně hodil sólo. Úspěch byl zaručen! Pomalu se s překvapivými výrazy vraceli zpátky, zase si nastoupili před nás a poslouchali. Oplatili nám to nějakou známou americkou populární písničkou, která nevím, jak se jmenuje a pak se objevili naši dirigenti. Překecali jsme docenta, že dáme Gula gula, protože chtěl svůj oblíbeneý An Irish Blessing a to už je tak ohraná písnička, že už ji nikdo nemá rád (jenom docent). Souhlasil a my je odzbrojili norským jojkem.
   Nakonec si ale přece prosadil svůj An Irish, protože řekl, že ho zazpíváme napřed my, a pak oni po jejich. Stoupli jsme si do kruhu kolem celého atria, chytli za ruce a zpívali. Naše verze je oproti té jejich víc veselá, ta jejich zněla díky zhuštěným akordům víc temně, ale byla mnohem zvláštnější. Sice tu písničku nemusím, ale v tomto případě musím přiznat, že na se zakončení hodila. Všichni jsme si pak spolu podali ruce a s některými se i objali.
   Je zvláštní, jaká síla se skrývá v hudbě. Nejen, že spojuje nás ve sboru, pocházející z různých oborů na univerzitě a z různých koutů Česka a Slovenska. Spojuje i lidi z různých koutů světa, o čemž jsem se znovu přesvědčila. Nemusíme si rozumět, abychom spolu mohli sdílet hudbu a zpěv a radost, kterou nám dělá.

Huntingdon

Foto: Víťa Kružík

Proč tak málo píšu na blog?

   Nikdo se mě na to sice neptal, ale občas, když sem něco napíšu a utvítnu si to na Twitter, se občas ozývají hlasy, proč nepíšu víc, že se jim to docela líbilo. Ráda bych sem psala víc, ale není toho času. Totiž není čas, když bych věděla, co napsat a když čas mám, nevím, co bych psala.
   Nové pokusy o vaření teď nejsou, protože začal další semestr a po delší době se mně časově vyplatí chodit na obědy. Ale už máme recept na brokolicovou polívku, takže doufám, že tady o ní budu zanedlouho psát. Dneska jsem si totiž konečně koupila díravej šufánek, přes kterej se dá pasírovat rozvařená zelenina. Tím vyřeším absenci tyčového mixéru.
   Další důvod je ten, že nedělám a ani se momentálně nechystám začínat další projekt. Mám teď přesně rok a týden pauzu a docela mně ta nezávislost na internetech vyhovuje. Ale jedna věc, i když skrytá, tady na blogu pořád funguje. Jsou to Docentovy džouky, kam aspoň jednou týdně přidám nějaké hlody, které jsme na zkouškách od docenta ještě neslyšeli.
   Na školu jsem se původně vymlouvat nechtěla, ale když si uvědomím, kolik mám psát seminárek + písemnou oborovou práci + bakalářku, je toho na psaní až až.
   A nakonec, kromě toho, že su občas zdechlá a nechce se mně, je to kvůli deníku, který jsem před rokem a něco vzkřísila a začala do něho opět mocně psát. Psát si deník je něco jiného než psát si blog. Deníku můžete svěřit i vaše největší tajemství. Můžete si do něho zajásat radostí a štěstím, zanadávat, zabrečet,...a on to snese. Tiše vás vyslechne a bez jediné reakce, ať už dobré nebo špatné, váš osud nese s vámi. Dají se do něho psát věci, které se na blog psát nedají. A většinu z těchto věcí, si často pořádně uvědomím až ve chvíli, kdy je napíšu a znova si je přečtu. Jsou to věci, které vím, ale nevěnuji jim pozornost, nechci je vidět nebo si je bojím přiznat.
   Neznamená to ale, že teď přestanu psát na internety, i když to teď dost omezuju. Jenom nacházím kouzlo ve věcech, které používali lidi už dávno přede mnou. A ze zkušenosti můžu poradit. Vařte a pište deníky! Je to fajn. =)

Otužilci v Šošůvce 6.3.2016

Abyste věděli, že i v tak malých dědinách, kde dávají lišky dobrou noc a kam ani vlak nepáchne, se pořád něco děje, zase po delší době o jedné akci napíšu krátký článek.

Tuto neděli se totiž v našem zatopeném lomu konal již 5. ročník otužileckého plavání a zaplavat ve vodě, která měla 2,9 °C si přišlo 38 zájemců, což je nejvíc od doby, kdy se tato akce u nás začala dělat. Nakonec tam vlezli všichni a někteří tvrdili, že je ještě teplá. Mně tam popravně stačilo strčit 5 prstů a pak jsem si raději rychle šla koupit horký svařák a párek, abych neumrzla.
Jednodušší to otužilci měli letos v tom, že si nemuseli do ledu vysekávat bazén, protože tam prostě žádný led nebyl, a mohli si tak poprvé proplavat celý lom. Za to jsme si ale my, co by do vody jakživ nevlezli, nemohli lom po ledu prochodit a chytat tak detailíčky do foťáků.
Akce to byla ale nakonec opět povedená a už se těšíme na další ročník. Snad už i s ledem. =)