8/52

Tento týden nám ve škole všechno odpadá, takže budu mít všeho všudy 4 předměty a zbytek vyplním chozením na koncerty mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, který pořádá naše škola, tudíž máme kncerty grátis. Na zítřejší poslední koncert se sice už bohužel nedostanu, ale i tak to bylo bezva. Z toho dnešního jsem tak trochu mimo. Díky němu si uvědomuju, že za součást hudby může být považováno absolutně cokoliv. Zpěv ptáků, troubení slona, projíždějící šalina, televize, fén, ruční elektrický šlehač, ... Takže kdybych tady mlela kraviny, tak se nedivte, protože jsem ještě tak trošku v agónii. Ale v hezké agónii. :)

Dneska jsem ale chtěla psát o něčem, co mě dost často při pobytu v Olomouci doprovází a na co jsem si ještě nezvykla a doufám, že ani nikdy nebudu muset. Už jsem se o tom zmiňovala i v Projektu365, ze kterého je taky použita první fotka tady. Ze začátku mého zabydlování se v Olomouci, na nebi vůbec nebyly vidět hvězdy. Halil je opar osvětlený oranžovým sodíkovým světlem nebo třeba u Šantovky (obr.1) bílým. Prostě noc není nocí, protože je ozářená. Třeba když večer přijdu na Dolní náměstí, není tam ani noha a svítí se tam jak na Vánoce. Připadne mně, jako by tam někdo zapomněl zhasnout.

Připomnělo mně to tenkrát jeden příběh ze Stopařova průvodce po galaxii, který byl o planetě, jejíž obyvatelé měli v noci nad hlavami miliony hvězd, ale vůbec o tom nevěděli, protože je nikdy nenapadlo podívat se nad sebe. Zjistili to až ve chvíli, kdy jim na planetu ztroskotala vesmírná loď. Jejich reakce na objevení milionu nových světů měla katastrofální dopad. Rozhodli se totiž všechny ostatní světy zničit a málem se jim to i povedlo.

Po čase jsem zjistila, že v Olomouci hvězdy vidět bývají, i měsíc a není to určitě tak hrozný jako v jiných větších ozářených městech, kde musí kvůli hvězdám jezdit do planetária. A ti, co je snad nikdy neviděli...možná je to dobře, kdo ví, jak by zareadovali, kdyby je viděli. Jen ať si dělají iluze hvězd pomocí pouličních lamp a umělých světelných řetězů nad kluzišti. I když je to opravdu levná náhrada. :)

Jedna dnešní fotka z flóraparku :)

7/52

Opět jsem si potvrdila, že jsem na začátku tohoto projektu vybrala správnej den na jeho realizaci. Poslední dobou se totiž právě v úterky dějí zajímavý věci, který tu stojí za to sem zmínit. Smůla ale, že na to mám teď tak málo času, protože jsem se právě vrátila z hospody a je třičtvrtě na 12 a já to beztak zas nestihnu dopsat. :D
Jelikož je dneska úterý a včera byl svátek, jela jsem do Olomouce až dneska ráno. To byl ale ten hlavní problém, protože od nás v úterý nejezdí stejný spoje jako v pondělí, a tak jsem se místo 2 busů projela 2 busy, vlakem a šalinou (tou v Olmíku asi po půl roce). Byla jsem nucena s ní projet kolem zlého obchodního domu, kterýmu přezdívám "Šuntovka" a nikdy do něko nevkročím (při objíždění jsem se držela u stěny šaliny - co nejdál :D). Když jsem došla dom, měla jsem akorát tak 20 minut na vybalení se a spakování se na 2. hodinu.
Odpoledne po obědě jsem takhle šla nakupovat jídlo a po cestě jsem potkala bandu bubnujících a tancujících lidí ve žlutých tričkách a s transparentama. Byl to nějakej pochod za černej citron. Pak došli na Horní náměstí, dva kluci vytasili kýble a kastrůlky a začali bubnovat a další žonglovali. Rázem bylo kolem nich hromada lidí, kteří tancovali a fotili si je. Dostala jsem letáček a nabízeli mně citronový pivo. Smůla, že pivo nepiju. :P Taky jsem je fotila a natáčela. :D Bylo veselo.
Večer jsme se zúčastnili (pro nás povinného) prvního koncertu z festivalu soudobé hudby MusicOlomouc. Byl to celkově už 6. ročník a hudba byla zajímavá. Někdy chaotická a zmatená a nechápali jsme, co tím chtěl autor říct. :)
Po koncertě jsem se rozhodla konečně upevnit vztahy se spolužáky, a tak jsem s nimi šla poprvé do hospody. Šli jsme do středověké krčmy na vínečko a já i na nakládanej hermelín. Mňam! :) No, a přišla jsem před chvilkou, tak nestíhám.

Jedna z dalších věcí, co mně doma v Olomouci chybí a nedávno jsme na to narazily i s kamarádkou Romčou, je plotna. Doma máme takový ty starý kamna s dvířkama, troubama a plotnou a jsme zvyklí si na ní opíkat chleba, rohlíky, vánočku a další.A právě jsem se pozastavia nad tím, že Romča nezná opečenou vánočku. Nikdy to nejedla. Asi je hodně takových lidí, ale já si na to tady v Olomouci nemůžu zvyknout, že nemám plotnu, kde bych si opekla vánočku, namazala ji máslem, nechala ho roztéct a posypala kakaem. Tohle je prostě jedna z nejlepších snídaní. :)
A taky se mně líbí slovo "hrianky" - topinky po slovensky. :)

PS: fotku nemám, nějak jsem nestihla vyfotit opečenou vánočku. Můžu ale pak dodat. :)

6/52

Jedna z dalších velkých kapitol mého olomouckého života je univerzitní sbor Ateneo, jehož součástí jsem jen a jen díky mé bývalé spolužačce @Katushka145, která mě přemluvila, abych tam šla s ní. Za to jí su teď nesmírně vděčná, protože bych jinak ani nevěděla, že nějakej sbor je a už vůbec ne to, že se zkoušky dělají přímo na naší katedře. A taky bych asi neměla dost odvahy tam jít na konkurz (kde berou samozřejmě všechny. :D). Je mně líto, že studium muzikologie vzdala už po prvním semestru. Teď už ve třídě nemám pořádnou spřízněnou duši, jako byla právě Katka. Doufám, že se má(š) dobře. :) Navíc jsem díky sboru poznala kupu skvělých lidí, který opravdu baví zpívat. Kdekoli, kdykoli, jakkoli dlouho (teda pokud to není někde zrovna zakázaný, jako třeba ve vinárně Kaštánek, kde to prý rušilo zákazníky, nebo co). Je to hrozně posilující a je radost spolupracovat s lidma, který to baví nejen na zkouškách, kdy to do nás hustí docent, ale i mimo zkoušky někde venku na náměstí nebo v hospodě.

Koncert u nás v kapli v konviktu (tady mě nenajdete, protože to fotím) :)

Ve vinárně Kaštánek po soustředění

Ve sborovým sále při pojídání valašských frgálů (soustředění)

Koncert ve Svitavách dohromady se sborem Kos (tady mě taky nenajdete, su přesně v zákrytu ve 2. řadě vlevo)

I feel pretty... :)

5/52

Dneska jsem si opět potvrdila, že dokážu v kuse bez přestání víc jak 3 hodiny mluvit. Na sboru nás bylo málo a navíc tam nebyl docent, tak jsme skončili už v 7. Se slovenskou kamarádkou Romčou jsme teda šly stejnou cestou dom a u toho jsme vykládaly. Nakonec jsme došly až k mýmu domu, pak jsme půl hodiny mluvily u křižovatky, když jsem se ji snažila navést zase zpět, načež jsme si to obešly dokola a vrátily se k flóraparku, tam jsme chytly a přenesly žabku, aby z ní nebyla lisovaná žabka, a viděly ježka a kačenky a taky 4x projet vlak. Dom jsem přišla o půl 11 a kdyby nám už nebylo chladno, myslím, že bychom venku kecaly ještě teď. :D
Nejlíp to vystihuje jedna věta, co mně Romča řekla: "Mňa to baví, lebo som konečne stretla niekoho, kto hovorí viac ako ja!" :D

A teď hurá k dnešnímu tématu a tím je karma. Někdo ji normálně používá, někdo se jí bojí, další na ni dokonce nevěří! Já o ní dřív moc nevěděla nebo jsem jsem ji spíš nerozlišovala od bojleru, ale teď už vím, že je v tom zásadní rozdíl. Karma je narozdíl od bojleru strašidelná, nepředvídatelná, záludná, výbušná, atakdále. Vzpomínám si, jak mně z ní poprvé vyletěl plamen a pak zhasla, na to, jak mně ji pan domácí učil zapalovat a znervózňoval mě u toho, že syčí plyn a pláčou mu navrchu děti, a taky na to, jak se mi poprvé povedla zapálit aniž bych zapálila sebe nebo cokoli v blízkým okolí. Teď už jsme docela kamarádky, ale byl to boj. :)

4/52

Dneska to píšu relativně brzo, protože se mně jednak chce (i spat) a taky do tak trochu dlužím za minule, kdy jsem článek psala ve 3 hodiny po příchodu z 2 hospod (absolutně střízlivá samozřejmě, lidi mně nevěří, že chodím do hospod na kofolu, džus, hermelín a utopence - když mají - ale je to tak :)).

Jelikož v Olomouci nebydlím na kolejích, mám to do školy kapku dál než ti, co na kolejích bydlí. Gůgl mapy mi tvrdí, že to mám do školy asi 1,8 Km a měla bych to jít 23 minut. Jenže oni to asi měří na důchodcích, protože já když si pohnu, tak to mám zmáklý za 15 minut. Jenže to není jen tak nějaká cesta. Sice kolem mě jezdí busy a šaliny a mám blízko u domu jejich zastávky (dokonce i vlakovou), ale kdybych chtěla do školy jezdit, objedu celý centrum a do školy se stejně nedostanu, jenom se o kousek přibížím. Proto jsem od té doby, co tady chodím do školy nejela ani jednou žádnou MHD. Jednoduše je to pro mě zbytečný a beztak bych dojela někam jinam než jsem původně chtěla a to já se raději orientuju při chúzi, protože na to mám aspoň víc času (teda pokud zrovna neletím do školy na poslední chvíli).

Na druhou stranu, kdybych na kolejích bydlela nebo by mně nevadilo objíždět celý město, vyhýbala bych se tomu nespočítatelnýmu množství schodů (ne, opravdu jsem je zatím nedokázala spočítat, pokaždý vyšlo jiný číslo :D), který chodím nahoru na hradby a dolů z hradeb několikrát denně i přes to, že mně na ortopedii řekli, že nemám zatěžovat koleno. :P

Taky jsem si řekla, že sem občas budu dávat i víc fotek než jenom jednu, protože budu někdy zase psát o takovým tématu, který se vyfotit nedá, tak vám to můžu takhle vynahradit. :)

Tak to jsou ty schody...

 ...to není všechno, tady to pokračuje. :)

 Poslední dobou ale chodím do školy po těchto schodech, protože je jich tam skoro 3x míň