Když jsem začala jezdit do Olomouce, prakticky nikoho jsem tam neznala, tudíž jsem ani neočekávala, že mě bude na ulici někdo zdravit. Většinou jsem chodila buď s hlavou v oblacích nebo jsem zamyšleně koukala nikam.
Pak jsem ale poznala hafo nových lidí, ať už ze školy, ze sboru, kamarády kamarádů, jejich kamarády a další nový tváře z různých akcí, večerů strávených v hospodě atakdále. Načež jsem je začala potkávat na ulici, teda spíš oni mě začali potkávat, protože já to většinou nečekala, tak jsem si jich ani nevšimla a když mě pozdravili, byla jsem tak zmatená, že mě někdo zdraví, že než jsem stačila odpovědět a uvědomit si, kdo to byl, byl už dávno pryč. Naštěstí mám ale docela dobrou paměť na xichty, takže jsem si většinou uvědomila, že jsem toho člověka už viděla a často i kde. Naneštěstí ale nemám tak dobrou paměť na jména, takže jsem pak marně přemýšlela, jak se ten člověk vlastně jmenuje. Postupně jsem si musela zvyknout na čím dál víc známých lidí potkávaných na ulici a myslím, že už jsem se docela zlepšila. Často i já jsem ta, co si všimne a pozdraví jako první. :)
Občas se mně ale stane, že mě někdo zdraví a já si vůbec nemůžu uvědomit, kdo to je, protože toho člověka ani podle obličeje neznám. A vím to jistě, jelikož se mi opravdu nestává, že bych se s někým seznamovala opilá, protože nepiju. Chodím do hospody jenom na džusy, maximálně na víno. Někteří to asi nechápou, ale to mají smůlu. :) Takže nevím, čím to je, že mě občas zdraví takoví lidi. Když vám ale po ránu po cestě do školy popřeje dlouhovlasý týpek na koloběžce krásný den i přes to, že vás nezná, tak to opravdu potěší. :)
och, dlouhovlasý týpek na koloběžce je dobrá volba! mně se pořád stává, že zapomínám vazbu obličej/jméno/akce, ale jakmile něco naskočí, tak už vím. Začala jsem používat pseudovtipnou hlášku: "Známe se?" a u toho se zasmát, oni se chytnou a většinou se ani neurazí :D
OdpovědětVymazat