Pokaždé když někam jdu, nedokážu se dívat jenom na zem nebo před sebe. Často se přistihnu, že s otevřenou pusou hledím vzhůru, a pak se divím, že na mě lidi divně koukají, když do něčeho vrazím, šlápnu nebo nečekám schodek. A poslední dobou se mně to děje docela často.
O to víc v Olomouci, kde je mnohem víc věcí, na který se dá koukat s hlavou do oblak. Je to starý město a v jeho centru je hodně starých krásných a zachovalých budov, který mě fascinují svým vzhledem i tím, jak si dřív lidi dávali záležet na uměleckosti a zdobnosti a jak dlouho muselo trvat, než tyto budovy postavili.
Na Olomouci z ptačího pohledu (kdo někdy byl na věži chrámu sv. Mořice, to ví) je poznat, jak se město rozvíjelo. V jeho středu historické budovy, čím víc na okraji, tím jsou stavení mladší a v dáli na obzoru paneláková sídliště. Je tu hodně velkých budov na obdiv, i těch nových a moderních a prosklených. Některé můžou fascinovat, jiné odpuzovat, můžete je odsuzovat, nebo vás mohou inspirovat. A pro to všechno stojí za to mít hlavu v oblacích.
Žádné komentáře:
Okomentovat