2/52

Opět vás po týdnu vítám moji milí pravidelní čtenáři. I pro mě je to dost dlouhý a namáhavý proces zvykání si na nemusení každej den fotit a psát. I když svoje kouzlo to opravdu mělo (a pořád má). Avšak život je změna a jednou mou velkou životní změnou vás provází i tento projekt.

Tou změnou je především město. Je to něco, co pro mě bylo dřív spíš vzácností teď se stalo součástí mého života a hlavně mým druhým domovem.
Lidi, co bydlí celý život ve městě, si to asi ani neuvědomují, nedokážou si to představit, ale my jsme vyrostli v lese, na loukách a v terénu. Jsme rozmazlení měkkými hliněnými cestičkami, možností chodit, běhat po louce bosky a najednou se dostanu do města, kde je všude asfalt, dlažba a nejen to. Celý centrum Olomouce je totiž dlážděný kočičíma hlavama (v překladu dlažební kostky). Obdivuju ty lidi, kterým stálo za to se s tím dělat, obdivuju lidi, kteří po tom chodí celej život a tudíž už jim to ani nepřijde, ale nejvíc obdivuju ty slečny, co se po nich odváží chodit na jehlových podpatcích a to i přes to, že jsou mezi nimi 2-3centimetrový fuky, aniž by si rozbily hubu. Hlavně u naší katedry, kde jsou středový kostky probořený o 20 cm níž než ty u chodníku. Je to skoro taková překážková off road dráha. Ale co už. :)

Když jsem tady ještě nechodila do školy, jednou jsem sem přijela v botaskách a několik hodin chodila po městě. Nemohla jsem pak asi 3 dny chodit, jak mě z toho bolely nohy. Ty botasky jsou sice fakt blbý, protože mají úplně rovnou podrážku, ale bojím se, co budu dělat, až budu nucena sundat pohorky. Každopádně tyhle botasky si sem už nikdy nepřivezu. :)