Dneska se nic moc zajímavýho kromě toho, že jsem nedala zápočťák z harmonie (dali ho asi 3 lidi), toho, že je tohle první článek tohoto projektu s jubilejním kulatým číslem a toho, že jsme dneškem zakončili letní semestr (zítra máme rektorský volno :P), nestalo. Zato včera jsem dostala svůj první letňosemestrový zápočet a taky jsem dala na druhej pokus zápočťák z Angličtiny. Teď ještě tu škaredou harmonii. :)
Tentokrát si vezmu na mušku vykání ve škole. Na vysoké škole už je to samozřejmostí, že kantoři vykají studentům, ale na střední to pravidlem není, možná tak na gymplu, ale u nás to tak nebylo. Učitelům nedělalo problém nám tykat a nám nedělalo problém jim vykat. Bylo to osobní a byli jsme na to zvyklí. Teda pokud bych opomenula učitelku, co dojížděla z Brna a měla nás na figurálku. Ta nám od začátku vykala a očividně jí to dělalo hroznej problém, takže občas někomu tykla a pak se rychle s omluvou opravila. Nám to taky vadilo, protože jsme na to nebyli zvyklí a pořád jsme přemýšleli, na kolik z nás mluví. Asi 2x jsem jí osobně řekla, ať nám tyká, protože nejsme na vykání zvyklí a tykání je pro nás osobnější. Nenechala si to vymluvit a i přes to, že jak jí tak nám to dělalo problém a vytvářelo mezi námi neprostupnou chladnou stěnu, kterou jsem se několikrát snažila probourat ve snaze dostat se k její osobnosti blíž, tvrdila, že radši ne, že se to nehodí.
A pak jsem přišla na vysokou, kde mně automaticky začali všichni vykat. Napřed mně to přišlo hrozně divný, protože si ještě nepřipadnu tak stará, aby mně lidi vykali, spíš mně většinou hádají až o 5 let míň.
Pak jsme poprvé přišli na hodinu počítačů a přivítal nás mladej týpek s tím, že je Filip a budeme si tykat. Tím rozboural veškerý osobnostní bariéry, který by možná vznikly, kdyby tohle neřekl. Nemáme problém se spolu normálně bavit.
Když jsem minulej týden přišla v pondělí do školy na pomocný vědy historický, hned jsem poznala, že byli někteří spolužáci s učitelkou na víkendové exkurzi, a že tam bylo asi veselo, protože si s ní najednou tykali a já teď nevím, jestli mám taky nebo ne. Spíš to nechám plynout a čas ukáže. Když mně začne tykat ona, začnu taky. Je to skvělá učitelka, její hodiny jsou vtipný, ale bylo vidět jak to, že si začali všichni tykat, tu hodinu minimálně o 50% oživilo. Je to osobní a je to skvělý!
Na závěr se asi nejvíc hodí jedna otázka nebo to možná byla i úvaha, kterou takhle smutně utrousil jeden doktorant, co nás měl jednou na supl, a co na konci zimního semestru ukončil studium na muzikologii s tím, že na to, co chce v tomto oboru dělat a rozvíjet zbyl sám, a tak to tady nejde a možná to zkusí někde jinde. Docela smutnej konec, je mně ho líto, byl to očividně nadanej student. Každopádně ta věta mně utkvěla v hlavě jako hluboká myšlenka: "Proč si lidi vykají?"
Žádné komentáře:
Okomentovat