14/52

Když jsem se rozhodla, že budu v projektech pokračovat a přesedlala z 365 na 52, říkala jsem si, že to bude ubíhat pomaleji. Není to pravda, ubíhá to stejně a možná i rychleji. Dneska se mně podařilo udělat druhou část dějin z minulýho týdne, takže jediná překážka ke komplexní zkoušce (která je mimo jiné už za 13 dní a já se na ni ještě nezačala učit) je jeden zápočťák příští středu. No každopádně to bude ještě zajímavý.

Další příspěvek trochu tematicky souvisí s tím minulým, budu totiž psát o semaforech. Těch je v Olomouci docela dost a jeden používám denně minimálně 2x. U nás na dědině takový vymoženosti nemáme, když jsem ho pak musela nuceně využít, byla jsem z toho docela vyjukaná. Bála jsem se přecházet světelnou. A to i když jsem pak musela pravidelněji přecházet přechod se semaforem na jediné světelné v Boskovicích, když jsem chodila do nemocnice na rehabky. Nakonec jsem se to ale naučila, i když mě štvalo, že trvalo hrozně dlouho než tam ta zelená skočila. Tady v Olomouci je semaforů poněkud víc a některé mají i přivolávací čudlík. Takový čudlík je docela užitečná věc, protože nemusíte čekat moc dlouho na zelenou. Třeba na mé nejpoužívanější křižovatce ta zelená pro chodce bez zmáčknutí čudlíku ani nenaskočí. To občas dost naštve, když spěcháte, u přechodu 5 lidí a to, že nikdo nezmáčknul čudlík vzápětí poznáte na již namáklém provozu křižovatky a je to tedy na vás. Navíc zelená na tom semaforu vydrží asi 8 vteřin, což je čas na dojití asi tak k prvním kolejím šaliny. Naštěstí auta stojí dýl, tak to nikdo neřeší. Občas se ale můžu lidem smát jak jsou blbí, neumí natáhnout ruku a zmáčknout čudlík a stojí tam pak jak trubky a čekají, až tam přijde někdo další, kdo ho zmáčkne. Nejvíc se pak bavím ve chvíli, kdy si lidi pomalu jdou přes přechod a ve chvíli, kdy skočí červená, tak se zastaví. Většinou zůstanou trčet na šalinovým ostrůvku, kde opravdu žádný přivolávátko není.
Přišlo mi, že lidi z města to musí znát, být tak trochu civilizovanější, ale to dneska už asi neplatí. Ve městech žijí stejní primitivové jako na dědině. A je jich tu dokonce víc. Já se přistěhovala, zvykla si a chtěla se učit něco novýho, možná jsem neměla na výběr, ale nevzdala jsem to. Lidi, co se tu narodili, vyrostli, vystudovali, žijí, mají tady všechno pod nosem, neumsí se o nic snažit, nechcou si zvykat na nic novýho, protože nemusí.
A je to pravda nebo to vidím tak jenom proto, že pocházím z dědinky, kde máme jeden obchod a jednu školku?

PS: Opět jsem to nestihla, ale může za to noční fotoprocházka kvůli téhle fotce a pak klavír ve flóraparku, na kterej jsem si konecně zahrála. Docela mě zklamal, musím říct, je rozladěnej a má udušenej zvuk, nahlas zní jenom vrchní tóny. Ale zahrála jsem si, to je hlavní. :)

 Moje nejpoužívanější křižovatka osvětlená skoroúplňkem asi před hodinou.